Lucembursko je rozlohou, v porovnání s jinými evropskými státy, velmi malé, ale výstavy psů, které se v této zemi konají, mají tradici. Tento víkend se koná letos první lucemburská mezinárodní výstava. Já na ni tentokrát nejedu, ale zde si připomínám dvě loňské, které jsem navštívila společně s Magdou Polákovou. Mezi chovateli z celé Evropy jsou velmi známé a oblíbené a navštěvují je rádi jako vystavovatelé, ale i jako diváci se svými pejsky, i když je zrovna nepředvádějí. To je u nás spíše výjimečné, poněvadž na našich přehlídkách potkáte obvykle jen samotné vystavovatele, a tak se atmosféra na našich výstavách velmi liší od atmosféry na výstavách v Lucembursku. (foto: psi, třída otevřená, vlevo Cmoky Pleasure of Friendship)

Už při vstupu je tam cítit nadšení, soutěživost a obrovská láska ke psům tak, že tomuto ovzduší okamžitě propadnete. Lidé jsou zde k sobě nezvykle ohleduplní a vstřícní a schází se ze všech konců Evropy, takže lze vidět pohromadě i jejich psy a mít možnost srovnání. Osobně bych přirovnala místní mezinárodní výstavy, ve scházející se konkurenci, takové Evropské výstavě. Já sama jsem ji navštívila několikrát, dříve jen jako divák, v posledních letech i jako vystavovatel.

Kromě dvou mezinárodních výstav se v Lucembursku koná Klubová výstava IX. skupiny, francouzsky Grand Gala Du Chien, v malém městečku Schifflange (loni to bylo po třinácté). Hala Polivalent, kam jsme se všichni sjeli, byla poměrně malá budova připomínající naše staré známé „kulturáky“. Neuvěřitelné bylo, že se tam všichni přihlášení vystavovatelé s celkovým počtem 435 psů (!) vešli. Například my s maltézáčky jsme byli v mini kruhu umístěni na podiu.

Vystavovatelé se sjeli z mnoha evropských zemí. Samozřejmě z Lucemburska, sousedního Německa, Holandska Belgie, Francie, dále Maďarska, Itálie, Švýcarska a dokonce i z Anglie. Také Česká republika byla zastoupena vystavovateli, kteří neodjeli bez hodnotných cen.

Já a Magda Poláková jsme se rozhodly jet na tuto výstavu především kvůli rozhodčímu, kterým byl dlouholetý chovatel maltézských psíků monsieur Laurent Heinesche z Lucemburska. Monsieur Heinesche vystavuje své psy na profesionální úrovni. Se svým importem z Japonska vyhrál loni Evropskou výstavu v Tullnu a mnoho jiných výstav. Také vlastní známou chovatelskou stanici „des Supers Supers“ a někteří jeho maltézáčci patří mezi předky těch našich. Mě i Magdu zajímalo jak posuzuje, a jaký je jeho názor na naše psy.

Na výstavu bylo přihlášeno 19 maltézáčků z několika zemí. Monsieur Heinesche posuzoval velmi rozvážně a nikam nespěchal, dával si záležet na podrobné prohlídce psa. Monsieur Heinesche diktoval pro svoji potřebu svému asistentovi poznámky ke psům (v Lucembursku se nedávají posudky na žádné výstavě a jediným dokumentem, který majitel obdrží, je diplom) a bylo vidět, že ho tato práce baví a zajímá. Monsieur Heineshe za námi přišel po posuzování, aby nám řekl, že se mu naši psi velmi líbí, a protože chtěl vědět odkud jsme. Nakonec nás požádal, zdali by se mohl s našimi pejsky vyfotit do soukromého alba. Rády jsme mu vyhověly. 🙂

Můj Oregon se umístil druhý se známkou výborná ve třídě mladých za pejskem Sinphony of Venice Clark, který v Tullnu získal 3. místo o nejlepšího Juniora výstavy. Magdin Cmoky dostal rovněž druhé místo a Funďa – Eylin Alicia Pleasure of Friendship – získala CAC a stala se Nejlepší fenou.

BOB se k našemu velkému překvapení na této výstavě neuděluje. Místo něj je zde vítěz pes a vítěz fena. Řekla bych, že je to možná první vlaštovka spravedlnosti, protože do soutěže MISS se také nehlásí muži.

Nejvíce překvapení však čekalo soutěžící při závěrečných soutěžích, uspořádali je zcela jinak, než je na jiných výstavách zvykem. Kdo s kým právě soutěží a o jakou vlastně cenu, bylo pro většinu vystavovatelů hádankou. Jen pořadatelé a ti šťastní výherci vědí co vyhráli. Někteří soutěžící z tohoto důvodu svoji příležitost nevyužili, avšak nikdo se nerozčiloval a panovala zde všeobecná spokojenost. Nakonec šlo o zajímavý zážitek a rozhodně se bylo na co dívat.

napsala Monika